Během listopadu bude galerie BKI hostit díla bulharského umělce Ivana Mileva. Návštěvníci si budou moci prohlédnout některá z jeho nejznámějších děl a dozvědět se zajímavá fakta o jeho životě.

„Obrazy Ivana Mileva nepotřebují pro znalce současného bulharského malířství žádné zvláštní představení a již dávno si získaly uznání. Ve výstavních síních zůstávají vždy rozpoznatelné a vysoce oceňované veřejností i odborníky. Ve skutečnosti za precizním a dokonce racionálním lakonismem svého autora odhalují složitý a mnohovrstevnatý jazyk. Co dělá tyto na první pohled zdrženlivé krajiny tak přitažlivými? Kde začíná a kam vede prohloubení daného přírodního motivu? Ivan Milev se kategoricky definoval jako umělec přírodní krajiny a možná v této své volbě a rozhovoru o ní se skrývá odpověď. Jeho věčnou múzou je samozřejmě příroda a je třeba zdůraznit – bulharská příroda. Krajina jeho rodné země, milované Rodopy, přímořské město Balčik, poskytují nevyčerpatelný zdroj materiálu. Ale daleko od triviálních představ o krajině jednoduše jako žánru, tvořícím viditelnou realitu, umělec dosahuje a uplatňuje jednu, pouze svou, vizi přírody. Na jeho plátnech je to především myšlenka, osvobozená od detailů, syntetizovaná do znaku, transformovaná do čistého estetizovaného výrazu.

Toto přesné, nezaměnitelné gesto v kresbě je ohromující, zdá se být blíže charakteru matematického vzorce. Vzorce, který vyvažuje chaos barev a tvarů, ale v žádném případě není univerzálně aplikován. Je přítomen pouze na vnější, formální úrovni a je odvozen z hledání stylizace v přírodních formách: stromy jsou redukovány téměř na geometrické znaky a jejich kmeny na symetrické abstraktní vlysy. Tolik k podobnosti s viditelností. Odtud se Ivan Milev ponořuje téměř do zapomnění do nekonečné hry s texturou a barvou. V tom spočívá klíč k rozluštění jeho malby. Zelená v sobě obsahuje všechny barvy a hladkost obrazové plochy překvapuje kombinací nejrůznějších reliéfů a rozmanitých textur. Vede promyšlená rovnováha mezi tmou a světlem, teplým a studeným, hladkým a drsným. Pocit ze znovustvořených pozemských terénů je téměř hmatový. Dýchá z nich myšlenka „věčné země“, která prostupuje celým dílem Ivana Mileva, kde se přírodní krajina stává znamením vesmíru. Země je bohyní, před níž se člověk uctívá od úsvitu svého narození. Přírodní motiv je jejím zlomkem, božskou částicí, vždy hodnou uctívání. Věčná země bude umělce i nadále provázet, štědře mu nabízet svou absolutní harmonii a jejich obraz na plátně nás bude vždy vzrušovat.“

Kunsthistorička

Anelia Nikolaeva